O MNĚ
Narodila jsem se v roce 1974 v severních Čechách, kde jsem vyrůstala, vystudovala gymnázium a odkud jsem pak v 18 ti letech odešla studovat do Prahy. Ke konci střední školy jsem se rozhodla pro studium psychologie, kterou jsem pak nejdřív spolu s českým jazykem a literaturou a potom jen jako jednooborové studium vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ke konci třetího ročníku jsem měla velkou potřebu se naučit anglicky a odjela jsem na rok do Velké Británie jako au-pair. Pobyt v Anglii mě jednak inspiroval k tématu mé diplomové práce (psychologický pohled na práci au-pair – analyzovala jsem rozhovory s různými au-pair s jejich zkušenostmi a hledala s jakými nejčastějšími překážkami a problémy se potkávají a jak je řeší) a zejména mě nasměroval na několik let v pracovní oblasti – po návratu do Čech jsem začala učit angličtinu - nejdříve soukromé hodiny a pak jsem si založila vlastní jazykovou školu Rozvázaný jazyk a spolu ještě s jednou kolegyní jsme vytvořily vlastní metodu výuky, ve které jsme uplatnily jednak moje znalosti psychologie – jak lidem pomoci překonat bariéry v učení, které mají ve své hlavě (na základě této zkušenosti nabízím konzultace v případě problémů při učení se cizím jazykům) - ale také využily přístup tzv. učení zážitkem, se kterým jsme měly zkušenost z práce v neziskové organizaci Prázdninová škola Lipnice.
Do Prázninové školy jsem přišla v 17 ti letech poté, co jsem absolvovala jejich jeden zážitkový prázdninový kurz pro studenty středních škol a který mě naprosto nadchl a rozhodla jsem se, že na vytváření podobných kurzů se chci také podílet a pak asi 8 let jsem byla členkou různých týmů, ve kterých jsme připravovali kurzy pro různé věkové skupiny – měly různou náplň, ale vždycky šlo o to lidi zapojit, nadchnout, přimět je k tomu se ukázat a dát ze sebe to nejlepší, jít do akce, že je lepší risknout, že se třeba něco nepovede, ale je třeba jít do věcí naplno a to se pak naplno vrátí v pocitu plně prožité přítomnosti.
Během studia na vysoké škole jsem využila ještě možnost půlročního studia v USA, kde jsem studovala na Universitě v texaském Austinu a americký způsob studia mě hodně nadchl a o kus rozšířil moje obzory - jednak ve způsobu studia a jednak v oblasti psychologie a psychoterapie jako takové.
S mým manželem jsme se potkali v roce 1998 po mém návratu z Velké Británie v době, kdy byl rozhodnutý odjet za 3 měsíce na roční zkušenou do Austrálie, takže jsme se po seznámení skoro rok neviděli, ale udržovali spolu intenzivní kontakt pomocí mailů a telefonátů. Po jeho návratu jsme spolu začali žít v Praze, v roce 2001 jsme se vzali a v roce 2003 se nám narodil syn Albert. S potřebou druhého dítěte vznikla i potřeba se přestěhovat do většího a 18 let jsme bydleli v Kladně. V roce 2007 se nám narodila dcera Anežka. V Kladně jsme bydleli poblíž Montessori mateřské školky, kam chodily obě děti a v jejímž areálu jsem založila Montessori klub pro děti. Klub jsem vybudovala a založila v roce 2010 a čtyři roky vedla. Byl určený pro děti předškolkového věku (2 – 3 leté), kam docházely samy nebo s rodiči a měly možnost využít Montessori připravené prostředí pro svůj rozvoj. Zároveň jsem v klubu fungovala jako psycholožka a rodiče se mnou mohli konzultovat problémy s výchovou svých dětí. Díky práci v klubu jsem děti mohla pozorovat při hře, interakcích s ostatními dětmi či s rodiči a rodiče s nimi a pak vypozorované využít při konzultacích. Byť se mi Montessori přístup v lecčem líbí, tak mi po čase přišel omezující a tak jsem klub předala kolegyni, která ho dál rozvíjí.
Další mojí pracovní zkušeností je práce školního psychologa - již několikátým rokem pracuji jako školní psycholožka na základní škole, kde se setkávám se širokým spektrem problémů dětí i rodičů. Vyučuji také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na katedře psychologie, kde se podílím na výuce školní psychologie a věnuji se také vzdělávání budoucích učitelů na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Kromě toho přednáším v kurzech celoživotního vzdělávání pedagogů i veřejnosti.
Výchova dětí a vůbec přistup rodičů k dětem, jejich vzájemné vztahy, jsou jednou z mých specializací. Na téma výchovy dětí jsem postupně napsala dvě knihy pro rodiče - "Dítě, které se v životě neztratí" a Školák, který se v životě neztratí". M0je zaměření na výchovu dětí vychází z velké části i z mojí osobní zkušenosti se starším dítětem – synem, který nebyl už od narození zrovna vzorné dítko, od malička vyžadoval spoustu pozornosti, málo se dokázal zabavit sám, byl hodně uvztekaný, panovačný a když nebylo něco po jeho, tak to dal dost jednoznačně najevo. Je dítě prvorozené a my jako novopečení rodiče dost tápali, jak si s tím poradit – zkoušeli jsem mu vyhovět , co to šlo, aby se tedy nevztekal, zkoušeli jsme to po dobrém i po zlém, ale výsledek byl, že tím, kdo v rodině rozhodoval jsme nebyli my dva s manželem, ale naše tří, čtyřleté dítě, se kterým jsme si nevěděli rady. Postupně jsme pochopili, že to, co děláme, nevede k cíli – že řešením není snaha vyjít stále po dobrém, snažit se vyhovět všem jeho představám v domnění, že pak bude klid. Krok po krku jsme se postupně stávali rodiči, kteří neváhají nastavit a trvat na hranici, postarat se i o svoje potřeby a netolerovat chování, které se nám nelíbí. A ustát si svůj přístup i navzdory babičkám a dědečkům, kteří mu jako prvnímu vnoučeti dovolili snad úplně všechno. Záchvatů vzteku výrazně ubylo a zároveň jsem se stala odolnější situacím, kdy není po jeho a taky se naučila, že do argumentační bitvy nesmím vstoupit neb je jasné, že ji prohraju. A co je nejvíc důležité – pochopila jsem, že rodičovství je nikdy nekončící hra, ve které není slabého spoluhráče – i já musím hrát naplno, protože děti naplno hrají od narození. Díky zkušenosti se synem mám velké pochopení pro rodiče, kteří různě hledají jak mít dobré vztahy se svými dětmi, kde to není jednoduché a pomáhám jim najít takový přístup k dětem, který povede k oboustranné spokojenosti.
Způsob mé práce
V době, kdy jsem studovala psychologii, jsem intenzivně hledala, jakým způsobem bych pak ráda v budoucnu pracovala se svými klienty – studium samotné vysoké školy mi nepřišlo dostačující k tomu, abych se cítila dostatečně připravená a vybavená, a tak jsem už během školy absolvovala různé vzdělávací semináře zaměřené na psychoterapii (neverbální techniky, relaxace apod..), pětiletý psychodynamicky orientovaný sebezkušenostní výcvik a dvouletý výcvik neverbálních technik. Pro mě uspokojující způsob práce s klienty jsme nakonec našla v rámci praktické životní filozofie Principy života®, kde jse absolvovala základní výcvik hlavně pro práci sama na sobě, ale který se ukázal jako velmi funkční nástroj a přístup pro práci s klienty – tato filozofie vnímá člověka jako někoho, kdo není oběť okolností, ale tím, kdo může měnit a ovlivňovat sebe a svoje vztahy tak, aby byl spokojený s životem, který žije. Přístup, který staví na tom, že netřeba měnit nejdříve vnější okolnosti, abychom mohli být spokojeni, protože změnit věci venku je leckdy nemožné, ale že můžeme měnit svoje postoje, modely a vzorce svého fungování, které ač uloženy v našem podvědomí, zásadní vytvářejí podmínky, ve kterých žijeme. A že je s pomocí koučovaného rozhovoru možné tyto vzorce vytáhnout na světlo a změnit je.
To, co dle mého názoru, vede k vyřešení problémů, se kterými klient přijde, je poctivá analýza toho, jak klient v dané oblasti funguje. A to nejen toho, co si o sobě myslí, ale i toho, jak se cítí, jaké má pochybnosti i toho, co se odehrává na pozadí. Jen část našeho fungování je ovlivňována vědomě – větší část toho, jak jednáme, jaké kroky děláme a jak se rozhodujeme, je ovlivněná našim podvědomím – tedy vzorci, které si v sobě neseme. A byť jsou v podvědomí, mají velký vliv na to, jak ve svém životě fungujeme – ve vztazích, v každodenních situacích, zkrátka všude. To, že jsou v podvědomí neznamená, že jsou nedostupné – jen o nich běžně nepřemýšlíme nebo si nepoložíme vhodné otázky. A v tom vidím velkou část své práce – ve společném mapování toho, jaké vzorce klienta v dané situaci ovlivňují a hledání souvislostí, které nejsou patrné na první pohled, ale díky jejich objevení se postupně začne rýsovat řešení problému. To je často v přestavbě představy o sobě – zkrátka kolikrát nevidíme reálně sebe nebo danou situaci, filtrujeme jí zkresleným filtrem a pak neděláme vhodné kroky. Během procesu mapování problému narazíme často na věci, které pro nás někdy nejsou moc lichotivé, na druhou stranu, když si je přiznáme, tak s nimi můžeme něco začít dělat, a to je podle mého názoru základ změny.
JSME TO MY, KDO MŮŽEME SVŮJ ŽIVOT VYTVÁŘET A KROK ZA KROKEM MĚNIT, POKUD JSME S NÍM NESPOKOJENI, POKUD ZA NĚJ PŘIJMEME ODPOVĚDNOST.